Poslední měsíc a půl jsem nepsal. Ne proto, že by nebylo o čem. Právě naopak. Bylo to turbulentní období. Emočně, vztahově, myšlenkově. Plné pohybu, změn, ticha i hluku zároveň. A bylo potřeba ho nejdřív vstřebat. Ne ho hned přetavit do slov, ne ho okamžitě analyzovat, ne z něj udělat obsah. Prostě ho prožít. A i tohle je občas to jediné, co stačí. Tenhle blog byl od začátku i o závislostech. O těch viditelných i těch méně nápadných. U mě to nikdy nebyl alkohol – s pravidelným pitím jsem skončil před lety a vracet se k němu nehodlám. Sklenka vína k jídlu pro mě není útěk. Opíjení ano. A to už ke mně nepatří. Moje téma byla tráva. Ne jako rebelie, ne jako party droga. Spíš jako nástroj. Jako regulátor. Jako mlha, která dokáže ztišit hlavu, ve které běží miliardy scénářů v každém okamžiku. Pro vysoce citlivého člověka je to úleva – náhle se počet myšlenek zredukuje na únosné minimum. Svět ztichne. Přestane řvát. Jenže ta mlha má cenu. V tom stavu už není možné rozlišovat prioritu. Důlež...
Existují místa, kde hlas není komunikace, ale zbraň . A dítě, které vyrůstá v napětí — ať už doma, mezi sourozenci, nebo mezi vrstevníky — nemá jinou možnost než se tomu přizpůsobit. Ne logikou. Nervovým systémem. A právě tyto změny přežívají až do dospělosti. 1) Tón tě vyděsí dřív než slova Než někdo vůbec otevře pusu, už víš, jak ta věta dopadne. Stačí: – způsob, jakým klaply dveře – rychlost kroků – nepatrná změna v tónu Dětský mozek se naučil něco, co ho nikdy nemělo zajímat: mapovat mikroskopické signály hrozby . Kdo vyrůstal v křiku, nenaučil se poslouchat. Naučil se předvídat. 2) Každou zprávu přepíšeš třikrát Napíšeš větu. Smažeš ji. Přeformuluješ ji na jemnější. Vynecháš tečku, aby to neznělo „přísně“. Přijde ti to povědomé? Tohle není nejistota. To je emocionální forecasting – pokus odhadnout reakci dřív, než přijde. Protože kdysi na špatném slově nebo tónu záleželo víc, než by kdy mělo. 3) Automaticky se zmenšíš, když je někdo naštvaný Někdo povzdechne....